Aktivista Kumar Vishwanathan: Někteří Romové kvůli nouzovému stavu i hladovějí

Ve vyloučených lokalitách jsou stále hlasitěji slyšet stesky na dopady nouzového stavu. „Dneska mi zrovna volali z jedné rodiny, že už doma nemají co jíst,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS ředitel obecně prospěšné společnosti Vzájemné soužití Kumar Vishwanathan. Aktivista indického původu s ostravskými Romy pracuje od roku 1997 a za svoji činnost s minoritou získal řadu ocenění.

 

V minulých dnech jsem při své publicistické práci mezi ostravskými Romy slyšel řadu stížností, že jim třeba „koronavir sebral fušky“. Tedy krátkodobou obvykle nelegální práci. Máte podobné informace?

 

Aktuálně je to velký problém, kterým se teď permanentně zabýváme i ve Vzájemném soužití. Nelegálně pracovali především nejchudší Romové, a tyhle výdělky většinou používali na zaplacení nekřesťansky vysokých lichvářských nájmů. Stát totiž pomocí takzvaného doplatku na bydlení či příspěvku na bydlení neuhrazuje tyto nájmy celé, zbytek musí zaplatit sami Romové, a ti nejchudší většinou z nelegální práce. Kompenzaci za ztrátu takového zaměstnání samozřejmě nikdo dostat nemůže, proto je na tom tahle skupina hůře než zaměstnanci či podnikatelé.

 

Proč pracují nelegálně?

 

Příklad: šestašedesátiletý muž s početnou rodinu, včetně dvou předškolních dětí, nedostal od státu důchod, protože nemá odpracovaný dostatečný počet let. Pobírá jen existenční minimum 2 490 korun. Má zdravotní potíže s rukou, v takovém stavu a v jeho věku ho už nikdo nezaměstná, takže je opravdu odkázán jen na ty fušky.

 

Není šance, aby se Romové v době nouzového stavu domluvili s obchodníky s chudobou na snížení nájmu?

 

Tihle lichváři si byli v posledních dvou třech letech dobře vědomi, že domácí ekonomika je na tom pořád lépe a že i nelegální práce je dost, čehož využívali při stanovování vysokých nájmů. Teď v nouzovém stavu fušky skončily a mnozí nemají peníze nejen na nájem, ale ani na základní potraviny. A některé rodiny už hladovějí.

 

Teď v nouzovém stavu fušky skončily a mnozí nemají peníze nejen na nájem, ale ani na základní potraviny.
Viděl jsem zcela prázdné ledničky i spíže. Jak je tohle vůbec možné v dnešní blahobytné České republice?

 

Je to realita, řeknu vám, co jsem řešil před hodinou. Volali mi z rodiny ve vyloučené lokalitě v Ostravě-Hrušově, že nemají co jíst. Všechny peníze totiž museli dát na nájem. Mají hlad a jsou dost zoufalí. Naše organizace té rodině sice poskytne určitou potravinovou pomoc, ale tím se problém nevyřeší. Tato skupina ohrožených rodin každým dnem roste a podle mě by měl do problému vstoupit i ostravský magistrát anebo stát. A vyvolat s lichváři nějaká jednání, ať sníží nájmy.

 

Osm let připravuji sběrný dokument o romské rodině s dvanácti dětmi, ale tak špatně jako nyní na tom ještě nebyla. A také se v ní hladoví. Za miniaturní byt 1+1 platí lichváři 14 tisíc korun měsíčně, což jsou veškeré příjmy. Otec je odkázán právě na fušky. Kvůli smlouvě s předchozím pronajímatelem bytu navíc rodina nemá nárok na doplatek či příspěvek na bydlení. Jak jim může pomoc Vzájemné soužití?

 

Asi jedině potravinovou pomocí. A čekal bych větší zájem o problémy tohoto druhu ze strany samospráv. V době nouzového stavu s potěšením sleduji, jak města zvyšují aktivity pokud jde o bezdomovce. V Brně třeba vyrostlo stanové městečko na hřišti nedaleko pavilonu Anhtropos a v Praze mohli lidé bez přístřeší dokonce do hotelu. Chválím takový přístup, ale mrzí mě, že se nic takového neděje ve směru k Romům. Předražené byty u lichvářů jsou přitom pro mnohé chudé rodiny poslední možností, jak si zachovat střechu nad hlavou. Bez fušek ale nájem nezaplatí, a když peníze přece dají dohromady, nezbyde jim na živobytí.

 

Živitelé rodiny, o které mluvím, dostali v březnu trestní příkaz za nelegální odběr elektřiny, podmínečný trest na dvanáct a čtrnáct měsíců. Soudem určený dluh 25 tisíc korun už ale dva měsíce nesplácejí, nemají z čeho. Hrozí jim vězení a jejich šesti nezletilým dětem dětský domov. Může rodina peníze na dluh získat jinak než půjčkou od lichvářů?

 

Stoprocentně nemůže. Existují sice nějaké nadace, které by dluh mohly teoreticky uhradit, ale asi ne v této době, kdy mají samy problém přežít.

 

Nemůže rodinu založit vaše společnost Vzájemné soužití?

 

Peníze nepůjčujeme. Maximálně můžeme nabídnout zmiňovanou potravinovou pomoc – trvanlivé potraviny, a díky spolupráci s některými řetězci i včerejší pečivo a mléčné výrobky včetně sýrů a mléka.

 

Pro potraviny si k vám může přijít každý?

 

Musí se předem zaregistrovat, ale i tak nyní v době výdeje potravin stojí před sídlem naší organizace docela dlouhá fronta.

 

Rodina, o které mluvím, svým způsobem rezignovala. Sama už nemá sílu, aby se odlepila ze sociálního dna. Co s tím?

 

Některým lidem pomáháme stále dokola, ale k ničemu to nevede, což je i příklad rodiny, o níž mluvíte. Dobře ji znám. Někdy si proto říkám, že přece nemůžeme zachránit všechny. Že je tady od toho také pánbůh…

 

Vy pocházíte z Indie, dovedu si představit, že v tamních slamech někdo zůstane úplně bez pomoci a musí spoléhat na boha. Ale proč v České republice?

 

Dotknul jste se bodu, který mě hodně trápí. Hlady u nás určitě nikdo neumře, někdy je však ubíjející, když někomu pořád podáváte pomocnou ruku a pak vidíte, že to k ničemu nevede. Že třeba další existenční minimum či jiné dávky od státu znova skončí v hracích automatech.

 

Předražené byty u lichvářů jsou pro mnohé chudé rodiny poslední možností, jak si zachovat střechu nad hlavou.
Romům nyní hodně vadí roušky, cítí se v nich nesvobodně. Proč jsou jim tak nepříjemné?

 

Spíš bych řekl, že roušky přijímají různě, každá romská komunita jinak. Ve vyloučené lokalitě v Hrušově si na ně pořád nemohou zvyknout. A je s tím dost práce, abychom je přesvědčili, že je nosí kvůli svému zdraví a zdraví svého okolí. V Hrušově totiž všichni žijí spíš jako jedna velká rodina, a když jdou mimo lokalitu třeba na poštu, roušky si vzájemně půjčují, takže pak ochrana ztrácí smysl. Na jiných místech Ostravy ale Romové roušky přijali zodpovědněji. Někde nám v osvětě pomohly i děti, v jednom místě vytvořily takzvanou „rychlou rotu karanténa“ a dost pomohly tomu, že roušky přijali za své i dospělí.

 

Velkým problémem je ve vyloučených lokalitách škola. I v dobře situovaných rodinách jsem viděl, že rodiče nedokážou dětem pomoci s úkoly, které ratolesti dostaly na dobu nouzového stavu.

 

On-line spojení se svými učiteli tam nemají téměř žádné děti, většinou jen dostaly úkoly na celou dobu nouzového stavu a rodiče jim s nimi moc neumějí poradit. Proto jsme nyní v jedné romské čtvrti založili „slunečníkovou školu“. Doučování romských dětí pod slunečníky, které jsme postavili mezi domy.

 

Pěkný nápad. V současné době jsou z hygienických důvodů oficiálně zastaveny i sociální služby v rodinách. Mnohé organizace, které v rámci republiky pomáhají Romům, proto zastavily i doučování dětí. Vy doučujete pořád, proč?

 

První dva týdny nouzového stavu jsme i ve Vzájemném soužití váhali, zda je to vhodné. Dokonce jsme se rozdělili na dva tábory, ale postupně všichni došli k názoru, že bez činnosti v terénu nemá naše práce smysl. A vrátili jsme se k doučování, i k další sociální pomoci přímo mezi Romy. Děti teď doučujeme na více místech v Ostravě a uvítal bych, kdyby se k nám přidali i jejich skuteční učitelé. Co dělají ostatní organizace, které pracují s Romy, to nechci komentovat. Záleží na nich.

 

A na jejich svědomí, neboť vaše organizace zvládá doučování jen v několika lokalitách, zatímco v Ostravě žije několik tisíc Romů. Kolik vlastně?

 

Dost romských rodin muselo v posledních letech město opustit, protože bylo zbouráno hodně domů, v nichž tradičně žili. Mediálně známá je třeba likvidace lokality Přednádraží u ostravského hlavního nádraží. Podle mého odhadu žije v třistatisícové Ostravě asi 20 až 30 tisíc Romů. A proto potřebujeme co nejvíce dobrovolníků z řad studentů, kteří by nám pomohli s osvětou, doučováním i s dalšími činnostmi. Teď bude třeba znova vysvětlovat, proč je nutno roušky nosit i po skončení nouzového stavu. Moc dobrovolníků se nám zatím nehlásí.

 

Hlady u nás určitě nikdo neumře, někdy je však ubíjející, když někomu pořád podáváte pomocnou ruku a pak vidíte, že to k ničemu nevede.
Mimochodem, jak podle vás zvládají pandemii ve vaší rodné Indii?

 

Z epidemiologického hlediska výborně, protože více než miliardová země má v tuto chvílí jen kolem 1 500 obětí. Vláda vyhlásila zákaz vycházení včas a Indové jsou hodně poslušní, takže se nařízením okamžitě podvolili. Problém nastal s miliony migrantů z venkova, kteří žili v největších indických městech, a kteří museli domů pěšky i stovky kilometrů, protože vláda nechala zastavit veřejnou dopravu. Ze dne na den přišli o práci, na jejich výdělcích jsou přitom závislí jejich venkovští příbuzní, takže se hroutí ekonomické i sociální jistoty milionů rodin.

 

Proti tomu je asi ostravská romská chudoba marginálií?

 

Tyhle dva světy bych asi nesrovnával. V Indii stále žije moje maminka, bratr i spousta dalších příbuzných, takže jsem o tamní situaci dobře informovaný a musím říci, že tam určitě nehrozí hladomor. A díky humanitární pomoci dostane polévku každý, kdo je náhle bez výdělku. Co mi na Indii obecně vadí, to je spíš nedostatek „sluníčkářů“, sám se přitom také považuji za „sluníčkáře“. Skutečně demokraticky smýšlejících intelektuálů je v Indii velice málo a v zemi se všechno podřizuje ekonomice a hinduistickému náboženství. Střední třída je sice ze současného ekonomického rozkvětu nadšena, ale mně spíš tamní režim připomíná něco jako zárodek italského fašismu z dvacátých let minulého století.

 

Žádné dobré zprávy ze staré vlasti nepřicházej?

 

Potěšilo mě, jak se díky dočasnému pozastavení ekonomiky úžasně zlepšil vzduch i stav přírody. Do Bombaje se třeba vrátili plameňáci, a to v obrovském množství, mluví se až o sto padesáti tisících kusů. A Himaláje jsou najednou vidět i z míst, odkud je kvůli znečištěnému ovzduší nešlo spatřit padesát let. To jsou krásné zprávy.

 

Sri Kumar Vishwanathan (56)
Pedagog, sociální pracovník a aktivista indického původu, který se romské menšině na Ostravsku věnuje od roku 1997. Založil neziskovou organizaci Vzájemné soužití, kterou dodnes řídí. Byl jedním z hlavních iniciátorů ostravského projektu Vesnička soužití, v současné době se pokouší zachránit například vyloučenou lokalitu Bedřiška. Ministerstvo zahraničí ČR mu udělilo Cenu Jana Masaryka Gratias agit. Obdržel Čestnou medaili Policie ČR i Cenu Františka Kriegla, kterou uděluje Nadace Charty 77.

 

 

zdroj:https://cnn.iprima.cz / Ivan Motýl

Copyright © Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií, videa nebo zvukové stopy je bez souhlasu zakázáno